O jakou brigádu vlastně šlo?
Asi by bylo více než vhodné začít jakýmsi představením celé farmy a jejich majitelů. Jedná se o farmu D&B Grant ve vesničce Wessern Essendy v blízkosti malebného městečka Blairgowrie (když jsem tyhle názvy viděla poprvé tak jsem si říkala, že si to nikdy nemůžu zapamatovat, ale po čase už to šlo samo). Ještě jedna vsuvka k Blarigowrie - konkrétně tedy k názvu městečka. Nejprve vůbec nevíte, jak jej vyslovit, a pak když už si myslíte, že jste tomu přišli na kloub, tak jste hned uvedeni v omyl, protože název městečka se ve Skotsku vyslovuje tak, že to zní spíš, jak kdyby na vás někdo plivl nějak slovo začínající na B. Proto je potom lepší volit zkratku Blair. Ale zpět k tématu. Tato oblast Skotska (a vlastně Skotsko tak nějak všeobecně) je plné nejrůznějších Soft Fruits farem, tedy D&B není žádná výjimka. Farma je to spíše větší. Pracuje zde cca 200 lidí, z toho 150 Čechů. Náplní práce je pak (většinou je to podle data příjezdu) sbírání jahod a malin. Letos nově by měli být zavedeny i ostružiny.
Jak jsem se k tomu dostala?
O tom, že bych někdy o prázdninách vycestovala do zahraničí jsem přemýšlela už před nějakou dobou. Vlastně zhruba tak ve třetím ročníku jsem opravdu vážně hazardovala s myšlenkou, že bych dokonce šla studovat do Anglie, ale nakonec jsem došla k tomu, že bych tak dlouhé odloučení od domova nevydržela. Proto jsem se smířila s myšlenkou Erasmu. Jenže pak jsem potkala Lukáše a celá myšlenka vycestování na dobu delší jak měsíc, padla za vlast. Celý loňský rok jsme totiž víceméně strávili odloučení. Já doma na škole a on v Brně na vysoké a vídali jsme se jen o víkendech, a to ještě jen někdy, protože měl spoustu povinností, které musel doma plnit. Takže představa, že bychom od sebe byli na čtvrt roku pryč, byla opravdu nemyslitelná, protože já bych to určitě nevydržela a nevedlo by to k ničemu dobrému. A na jedné oslavě narozenin z něj tak nějak vypadlo, že by taky rád vycestoval, což mne nejprve vyděsilo, ale potom, co jsme přišli na myšlenku, že bychom vycestovali společně, to neznělo vůbec špatně. Kamarád, který na onu farmu jezdil už dva roky, tedy navrhl ať jedeme s ním. Nakonec se nás utvořila celkem velká partička o jedenácti lidech, kteří se rozhodli celé prázdniny strávit tím, že budou ve Skotsku sbírat maliny.
Co bylo potřeba pro to, abychom se tam dostali?
Upřímně tento článek píšu tak trochu s křížkem po funuse, pokud přemýšlíte o tom, že byste tam snad letos vycestovali. Farma je již beznadějně plná, ale třeba budete mít štěstí a stane se zázrak. Například loni Colinovi (farmáři) na poslední chvíli odřeklo příjezd na 30 lidí a on na poslední chvíli sháněl lidi. Nakonec je tedy najal přes nějakou pracovní agenturu (spousta Bulharů, co neuměla anglicky ani fň) a problém byl zažehnán. No každopádně zpět k tématu. Nejprve je potřeba poslat e-mail Julii, anebo Colinovi. Celkem pochybuji o tom, že Colin by nějak často chodil na mail a obecně má všechny tyto věci na starosti spíše Julia, takže bych doporučovala psát na mail spíše jí.
Email: cmgrant99@yahoo.com
Můžete zkusit štěstí. Pokud bude mít plno, tak věřím tomu, že vám odepíše i tak, a budete alespoň vědět, jak na tom jste. Jakmile víte, že jste přijati, tak vám přijde několik informačních e-mailů s přílohami, které musíte vytisknout a vyplnit a ihned po příjezdu je odevzdáváte Ance, která je předá Colinovi. Jediný soubor, který posíláte zpět hned je registrační formulář, ve kterém uvádíte své kontaktní informace, datum příjezdu (alespoň hrubý odhad) a jaké máte pracovní zkušenosti. Zkrátka takový menší životopis.
Jak jsme se tam teda vlastně fyzicky dostali?
Tak předně je potřeba si zamluvit letenku. Čím dříve tím lépe. Nejste úplně vázání tím, co jste vyplnili v přihlašovacím formuláři. Stačí když to bude alespoň v rozmezí 2 týdnu od uvedeného data. My jsme letenky kupovali asi s čtvrt ročním předstihem a přišli nás zhruba na 1300,- Kč. Letěli jsme z Brna do Londýna. Osobně doporučuji, pokud letenky kupujete s dostatečným předstihem, zkuste se podívat na letenky do Edinburgu. Ušetříte si tím spoustu zbytečného cestování. Cesta z Edinburgu do Dundee trvá asi hodinu, což zní líp jak osm hodin v autobuse ne? Pokud ale volíte variantu Londýn, tak je potřeba zároveň s nákupem letenky zakoupit i jízdenku z letiště do Victoria Couch Station (doporučuji Easybus). Cesta odtamtud trvá cca jednu hodinu. Poslední jízdenka, která se kupuje dopředu je Megabus. Podstata Megabusu je, že čím víc lidí je již na palubě, tím víc platíte. Takže jelikož my jsme to kupovali s obrovským předstihem, tak jsme jeli za 3 libry (cca 90 korun) z Londýna do Dundee, což je mimochodem asi 8 hodinová cesta. I cesta z Blairu do Dundee (cca 40 minut) byla dražší. Takže zde rozhodně platí pravidlo, že čím dřív, tím líp.
Náš příběh z cesty
Poslední týden před odjezdem jsem měla opravdu nabitý. Nejprve jsem jela na oslavu narozenin svých spolužáků, druhý den jsem hned jela domů a přesunula se za našima pod stan. Tam jsem strávila další dva dny, ve čtvrtek jsem se vrátila domů, dobalila jsem se, a ráno jsem vyrazila na cestu. Naši mě zavezli na vlak, kde jsme měli sraz s ostatními a vydali jsme se směr Brno. Narazili jsme na super cestujícího, který snad více jak půl cesty do Brna strávil tím, že nám vykládal nejrůznější vtipy. Když jsme dojeli do Brna, tak jsme si ještě skočili na poslední "český" oběd do Vaňkovky a vyrazili autobusem na letiště. I tak jsme tam byli asi o hodinu dříve, než bylo nutné. Vzhledem k tomu, že jsem si pro jistotu koupila cestovní váhu, tak na letišti proběhlo důkladné převážení veškerých zavazadel a jelikož většina z nich nesplňovala požadavky tak také proběhlo velké přerovnávání věcí z kufru do kufru. Díky tomu jsme také přišli na to, že kamarádce v kufru praskl šampón a znečistil jí většinu oblečení. Takže o další zábavu bylo postaráno.
Bylo to poprvé, co jsem letěla s letadlem, takže to pro mě na letišti byl celý nový svět. Většina z vás to asi zná, takže se to pokusím vzít hopem. Nejprve jsme byli nechat zkontrolovat a odevzdat zavazadlo, potom otevřeli brány, kde jsme prošli přes asi tak milardu prohlídek, ale pak už to naštěstí to šlo ráz na ráz a už jsme seděli v letadle a já vyděšeně zírala na obrázkovou tabulku přede mnou, která mne poučovala o tom, co mám dělat v případě nebezpečí. Musím říct, že mne to zrovna neuklidnilo. Cesta tam byla celkem o ničem. Počasí bylo celkem na nic. Občas jsme vlétli do mraků a to tak, že nebylo vidět okolo nic jiného než bílá mlha, která nikde nekončila. Dokonce se i blýskalo, což na mě opět nepůsobilo zrovna uklidňujícím dojmem. Navíc jsem kvůli těm pitomým mrakům neviděla ani začátek kontinentu na což jsem se tak těšila. Až na jednu nouzovou situaci, kdy jsem byla pevně přesvědčená o tom, že hoříme, protože na mne najednou začal foukat teplý vzduch a všichni letušky byli neznámo kde (ehm… jenom zapnuli topení), tak let proběhl hladce. Každopádně jsem velice ocenila, když jsem konečně zase stanula na pevné zemi.
Na letišti jsme tedy měli nějakou dobu čekat na autobus, který nás měl vzít do Victoria Couch Station v Londýně. Autobus měl zhruba hodinu zpoždění, což bylo fakt super. Měli jsme velké štěstí, že megabus nám měl jet až o zhruba o půlnoci, takže jsme měli dostatečnou rezervu. Když autobus konečně dojel, tak jsme si vybrali ta "nejlepší" místa vzadu u záchodu. Na ten pořád někdo chodil, takže neustále mlátili dveře a o tom smradu snad raději ani mluvit nebudu. Každopádně po asi hodině a půl jsme konečně byli na Victoria Couch Station, kde jsme měli i přes zpoždění dostatečnou časovou rezervu. Možná až moc. Čas jsme trávili tím, že jsme jedli a pařili karty na kufru. Cestou jsme také potkali spoustu dalších čechů, kteří mířili na farmu stejně jako my.
Cesta Megabusem byla opravdu dost náročná. Najít pozici ve které vám neodumíral krk, ruka, hlava nebo jakákoliv jiná část těla, bylo téměř nemožné. Únava mne přemohla a s usínáním jsem neměla problém. Problém byl akorát to, že jsem se bolestí, co chvíli budila. Takže proto doporučuji sehnat letenky do Edinu. Když jsme po více jak 8 hodinách, protože náš autobus nabral asi 4 hodinové zpoždění po cestě (nejvíce jsme se zdrželi v Londýně, kde mi už únavou padaly víčka, ale i tak jsem se držela zuby nehty a prohlížela jsem si ty překrásné noční ulice a nemohla jsem přestat žasnout), konečně vystoupili v Dundee, tak to byla neskutečná úleva. Hned jsme vyrazili do Primarku, který byl kousek od autobusového nádraží a dokoupili jsme si, co jsme neměli. Například deky, polštáře apod.
Z Dundee jsme pak jeli už normálně linkovým spojem. Co byste měli vědět o Skotské dopravě je především to, že je neuvěřitelně drahá. Jak jsem říkala, za cestu z Dundee do Blairu jsme platili snad ještě víc, jak za cestu z Londýna do Dundee. Mimochodem zde došlo k našemu prvnímu střetu se skotskou angličtinou, kde jsem byla já vyslána jako velvyslanec, který to měl s řidičem všechno domluvit. Nerozuměla jsem mu ani prd, ale nakonec jsme se nějak domluvili. To byl můj první výlet doubledeckerem, takže jsme samozřejmě museli sedět nahoře. Rozhodně bych nazvala životním zážitkem vytáhnout kufry po těch titěrných schodech nahoru. Mimochodem nám jeden kufr během cesty po těch schodech spadnul, a měli jsme kliku, že nikoho nesejmul, protože to by bylo to poslední, co bych tam chtěla řešit. Další věc, co bych vám měla říct o skotské dopravě je to, že řidiči tam jezdí jak hovada, a při každé jízdě se modlíte za to, abyste přežili. Kdykoliv se podíváte ven z okna a vidíte, jak blízko jedete krajnici, tak se vám udělá nevolno a většinou se snažíte brzdit očima ještě před tím, než na to řidič vůbec pomyslí.
(Výhled z autobusu cestou z Dundee do Blairgowrie)
Cestu jsme tedy naštěstí přežili. Celou dobu jsme se mohli kochat naprosto úžasnou krajinou, která nás nepřestávala udivovat. Možná, že je to víceméně podobné jako tady v Česku, ale asi už jen z principu, že je to cizina, tak mi to připadalo mnohem hezčí. Vystoupili jsme tedy v Blairgowrie, kde jsme si skočili rovnou nakoupit nějaké potraviny do Tesca. Potom jsme zavolali Zdeňkovi, což je jediný na farmě trvale žijící čech, který se za tu dobu, co tam je, naučil jen pár vět anglicky. Ten nás tedy vyzvedl - musel pro nás jet na dvakrát, protože se nás před Tescem shromáždilo opravdu hodně. Pak už tedy následoval příjezd na farmu, ubytování a podobně. Ale o tom zase až příště.
Tipy na cestování
- Doporučuji zavazadlo několikrát převážit, ideálně si od někoho půjčit cestovní váhu, nebo si ji přímo koupit - vyhnete se pak zmatkům s přerovnáváním věcí na letišti a případným doplatkům
- Všechno, co je tekuté a může se vylít - jako například šampon, kondicionér apod. si dejte do sáčků - předejdete nehodám a znečištění ostatních věcí v kufru
- Kufr si důkladně omotejte potravinovou fólií - nejlepší je to dělat ve dvou. Pokud se vám za to tedy nechce platit na letišti.
- Do letadla je fajn si vzít něco teplého, abyste nezmrzli a také něco, čím byste se zabavili po dobu letu.
- Jelikož letíte do Anglie, tak je lepší mít na sobě nějakou nepromokavou bundu. Člověk nikdy neví.
- Ideální je pak mít s sebou nějaký polštářek do autobusu.
- Hned po příletu si co nejdříve rozměňte peníze, protože do autobusu je lepší mít přesně
- Jelikož hygiena bude po ty téměř dva cestovní dny celkem na nic, tak fajn s sebou mít alespoň dětské ubrousky nebo antibakteriální gel
- Nezapomeňte na sluchátka a powerbanku
- A samozřejmě si zabalte dobrou sváču - do kufru ji dejte někam, kde se jednak nezničí a hlavně bude brzy dostupná - ideální je ji umístit do nějaké dózy, kterou potom uplatníte při přípravě svačin na pole
Žádné komentáře:
Okomentovat