Zdravím,
Už je to hodně dlouhá doba od posledního příspěvku. Dost možná jsem mezitím tuto stránku i několikrát otevřela a přemýšlela jestli sem něco nenapíšu, ale nakonec jsem si to většinou rozmyslela. Dost možná proto, že psaní jsem měla hodně ve škole, takže jsem preferovala jinou náplň svého volného času. Plus jsem z toho dost vypadla, takže mám dost často i pocit, že mi to už zas tak moc nejde. Ale velice ráda bych se do toho znovu dostala, a kdy jindy je lepší čas než právě po státnicích, kdy se mi najednou nabízí poměrně velký časový prostor, který konečně mohu naplnit svými koníčky.
Právě vzhledem k tomu, že mezi poslední příspěvky, které se zde na blogu objevily patří i návod na to, jak si uvařit kávu v moka konvičce, tak bych ráda aktualizovala svůj stav a svůj postoj ke kávě. Chvíli po těchto příspěvcích jsem začala pracovat v kavárně, kde jsem se mimo jiné dostala i za stroj a tím moje kávová cesta započala a já bych vás jí teď ráda ve zkratce provedla.
Nikdy jsem asi nepatřila lidi, kterým by kafe vysloveně chutnalo. Když už jsem si ho dělala, tak spíš proto, abych si připadala "na úrovni" nebo "dospěle", protože všichni okolo kafe pili. Když už jsem si kafe dala, tak to bylo většinou nějaký rozpustný nescafé s půl litrem mléka a třemi kostkami cukru. Postupně jsem si na kafe i celkem navykla a toto moje rozpustné "kafkao" mi i docela chutnalo. Když jsem přišla do nové práce, kde jsem se octla i za strojem, tak při prvním chutnání kávy jsem u té, která byla nastavená dobře říkala, že je příšerná, a u té, která byla nastavena špatně, že je výborná. Doteď si pamatuji, že zpočátku jsem se řídila tím, že pokud mi to kafe nechutná, tak je nastavené dobře a nikdy jsem nechápala, jak někdo může chtít pít kyselé kafe nebo v něm cítit něco jako tóny karamelu a citronu.
Nejvíc na co jsem se těšila po zahájení své baristické kariéry byl klasicky asi latté art, protože na tom si "zakládají" všichni. Dá se díky tomu i hnusná itálie alespoň trochu pozdvihnout na úroveň. Minimálně si to můžete vyfotit a dát na instáč (o což dnes jde přece hlavně, že jo). Ze začátku jsem s tím bojovala. Netušila jsem, jak má vypadat správně našlehané mléko, ani co kolegyně myslely tím, že někdo má "suchou" pěnu. Prostě jsem to vždycky nějak našlehala a buď to vyšlo nebo ne. Ale většinou spíš ne.
Můj první "latté art kurz"
První dva měsíce jsem byla věčný začátečník, co když už se mu podařilo něco nakreslit do cappuccina, tak to byl zadek namísto srdce nebo i horší věci. Ale postupně to člověk dostával do ruky a i do chuťových buněk. Najednou jsem přišla na to, že kafe chutná mnohem lépe neslazené, že v případě cappuccina tomu na sladkosti krásně dodá vyšlehané mléko. A postupem času jsem začala preferovat i samotná espressa. Ideálně nějaké ovocité a kyselé kávy jako je Kenya nebo Ethiopie. Domů jsem si pořídila V60, protože z té mi káva chutná nejvíce (minimálně, co se týče filtrované kávy). Prošla jsem snad všechny brněnské kavárny s výběrovou kávou a ochutnala spousty pražíren místních ale i zahraničních, které jsem měla tu čest porovnat mezi sebou. Klidně vám sem pak hodím nějakého guide po kavárnách s výběrovou kávou v Brně, protože si opravdu myslím, že už jsem byla snad všude. A pokud ne, tak ráda nová místa ještě objevím.
Každopádně se ze mě stal coffee addict, který zvládne vypít i víc jak 6 káv denně. V současnosti jsem s prací v kavárně skončila, ale spíš protože jsem měla pocit, že se potřebuji posunout dál, ale moc ráda se budu kávě i na dále ve volném čase věnovat. Navíc mám skvělého přítele (zatím pracujícího jako) kavárníka, takže si v tomto skvěle padneme do noty a můžeme tak krásy tajuplného kávového světa objevovat spolu. I když on je teda spíš můj průvodce protože má asi pět let náskok v kávové praxi.
Co se týče latté art, tak na tom jsem od určitého období, možná čtyř měsíců od začátku trénování, zachytila největší progress. Začínala jsem s klasikou srdíčkem, které by mělo být nejjednodušší (i když mám pocit, že mi do teď dělá největší problém). Přešla jsem potom na tulipány, Rosety a moje oblíbenkyně pak byla hodně dlouhou dobu slow Roseta. Ke konci jsem se naučila dělat i labutě, které jsem ale bohužel už pak neměla tolik času nacvičit, a úplně na konec jsem se vrátila k tulipánům, u kterých jsme se s ostatními kamarády baristy předháněli, kdo nakreslí více tulipů.
První pokusy o tulipán. (Porovnejte s poslední fotkou)
Tady už povedená Roseta.´
Tady moje oblíbená slow Roseta.
První pokus o labuť. (#musíšsiumětporadit)
Tady už povedená labuť.
A nakonec naše soutěž v tom, kdo udělá co nejvíc tulipů.
Osobně se kávě nechci nikdy vzdálit a jsem strašně vděčná za to, že jsem se rozhodla vydat na tuto cestu a měla jsem, a mám okolo sebe spoustu inspirativních lidí a mentorů, kteří mě v oblasti kávy stále posouvají dále a pomáhají mi se rozvíjet. Sice to není něco v čem vidím svou budoucnost, ale vím, že kávy se nikdy nevzdám a to, co už vím, mi nikdo nevezme. Pokud máte šanci si vyzkoušet práci s kávou, ideálně výběrovou, běžte do toho. Je to něco, co opravdu stojí za to, minimálně si při vysokoškolském studium vyzkoušet, protože nejspíš nebudete dělat kávu celý život. Pokud ano, tak super, pokud ne, tak rozhodně doporučuji. Nemyslím si, že by se vám tato zkušenost v životě ztratila. A minimálně se naučíte pít dobré a kvalitní vyběrové kafe. A to stojí za to.
P.S. Varování! Dost to leze do peněz, když jste pak kávoholici. Ale pořád jsou to dobře utracené peníze.
Žádné komentáře:
Okomentovat